Obraz považuji po vizuální stránce za nejvíce designový prvek celé výstavní kolekce WDBHG?, čímž se příznačně váže k období, ve kterém jsem nejvíce zabředl do komunity a znalostí architektury a designu. Je zároveň ztělesněním psychologické retrospektivy na momenty, kdy jako lidé smutek zaměňujeme za hněv. A jak se naopak tak aktivní emoce, jako je naštvání, dokáže schovávat za něco tak pasivního, jako je lhostejnost.

Tím dále rozvádí myšlenkový i vizuální koncept vytvořený obrazem 'BURNING FLAMES AND HEAVY RAINS'. V tomto ohledu je obraz reflexí mého vlastního nežádoucího chování, pramenícího z nevyřešených hlubokých osobních témat, A v neposlední řádě je mým zpytování toho, jak se takové chování podepisovalo na lidech druhých.

Vše se odvíjí od původního názvu 'band-aid's don't fix bullet holes', který byl zkrácen, a který se jednoznačně odkazuje právě k problematice pouhého povrchového vyřešení mnohem hlubších ran. Tudíž že lehké řešení bolestně situace nakonec častokrát není vůbec řešením. Z pohledu sociální psychologie to znamená, že se taková 'neřešení' projeví v našich následujících lidských interakcích. Předmětem zkoumání jsou zde jak zážitky mé vlastní, tak i pozorování několika dalších vybraných jedinců z mého života, kteří tento obraz inspirovali. Vzhled a kompozice obrazu se odvíjí od hořlavého výstřelu ze zbraně, zde je rovněž odkaz na název.