Pokud jsou ostatní obrazy v kolekci jednotlivými kapitolami knihy, Největší obraz výstavní kolekce WDBHG je tou poslední. Tou, jenž celou zpověď výstavy zakončuje. A zakončuje ji na o něco pozitivnější, světlejší, místy hořkosladké a naivní notě. Svým způsobem je shrnutím události všech obrazů, jenž předkládá jakési výsledné přesvědčení a mou životní filosofii. Všichni máme své příběhy a životní trajektorie, jenž stojí za vyprávění a připouštíme si svou jedinečnost. Věřím, že v životě přicházíme do místa, ve kterém se rozhodneme ctít a následovat to, kdo jsme, jací jsme, za čím si stojíme a v co věříme. Jací jsme uvnitř autenticky a nikoliv jak nás formovali (vědomě i nevědomě), či zamýšleli formovat, ostatní dle pohledu vlastního. Mým úmyslem nebylo obrazem zvýraznit sobeckost bytí, ba naopak bylo inspirací ono bezpečí a opora, které máme možnost nacházet sami v sobě. Jak skrze toto uvědomění rosteme a stáváme se o něco silnějšími bytostmi.

Obraz považuji za vizuálně jednu z nejabstraktnějších prací v mé dosavadní tvorbě. V ohledu zmiňovaného konceptu mi dává zcela smysl, že právě tento obraz příznačně nejvíce spoléhá na efekt náhody a jistou lehkost, experimentálnost a barevnost malby. Ať už si ostatní tedy myslí cokoliv, nezanechávejme se v půli cesty.